Kdys ulicí jsem kráčel, tu jsem zhled’ –
(byl večer, sporé lampy mhou se chvěly) –
dva stíny u svých nohou, jeden ztmělý
a světlý druhý; tento hnul se v před,
jak s druhým zápas zoufalý by ved’,
ač krok za krokem stejně se mnou spěly,
sáh nad stromy, které se rozšuměly,
a jako obr se až k hvězdám zved’.
A druhý menší, tmavší, pohodlně
se po dlažbě vlek’ v kalné bláta vlně;
má bytost v těchto stínech dvou, hle, celá!
Toť ideál – toť všední život, hmota!
a duše má v těch stínech s bázní zřela
jít Sancha Panzu vedle Don Quixota.