Ó, plesný sonet se mi zdál,
jak rajka hrál, se duhou smál,
v něm lásky mé se perlil ples,
fontanu paprsk, do nebes!
Však v ráno šedé, jaký žel,
já krásný sonet zapomněl,
jej darmo hledám... v duši jen
mdlá tucha po něm, o snu sen.
Ach, smutný sonet se mi zdál,
jak doupnák v šeré hvozdy lkal,
v něm všecka nuda hořkých dob
i touha s něhou plnou mdlob. –
A ráno, hle, za rýmem rým
hřmí kladiva jak mozkem mým,
a stále zní – to divná věc,
a z jedné duše tryskly přec!