Ó nikdy neptej se, co třeba k tomu síly,
by našla v dusných tmách dlaň tvoje moji ruku,
zda dráhy obtížné zas lán jsme urazili,
zda v hudbě polibků a srdcí ve souzvuku
jsme, jak máj sliboval, též v skutku šťastni byli?
O štěstí přemýšlet, je bourat vetchou zídku,
již proti přívalu jsme ze snů zbudovali,
je, dřív než rozkvetla, illusí škubat kytku,
je lásce strhnout pás, dřív než jsme milovali,
a, než se vyzpíval, je zlomit ptáku snítku.
Když močál za námi, když dostoupena hora,
co po nich dále nám? Cíl novou kyne strázní.
Ne snivé západy, nám kyne dělná Zora,
nám v nový úpal dne vždy nový povel zazní;
náš symbol, ne kdo žne, až dosud ten, kdo orá.
Jen denně chutě dál bez váhání a mdloby,
bez oběti co kněz, bez bouře co den letní?
Ba v nový pochod jen nám kynout musí hroby.
Co vzdorovat chce, zlom! Co nepoddá se, přetni!
Prach, mozol, slza, krev jsou nejkrasší tvé zdoby!
Pak půjde s námi, věř, vždy Láska život celý,
my silní budeme, mír v srdci, štěstí v líci;
že byla s námi přec, kdys poví hrob nám stmělý.
Tak druhdy do Emaus šli šťastní učedníci
a že jest s nimi Bůh, to rovněž nevěděli.