Ve výhně lesku zářivém já prudce buším kladivem, já vyňal hmotu z lůna hor a za kštici chyt’ meteor,
mnou začal člověk býti! Co země, nebes nádhera? Kůl, kladivo a sekera, toť první páky žití!
Na břehu seděl jsem v rákosí, poslouchal, co písní nanosí tam ptáci, a stromů šum a proudů spád
a ptáků zpěv se posavad v mou duši vrací, a v světlý den a večer tmavý mi šumí kolem hlavy
ten nápěv smavý. Do stínů strmých bananů má žena vyšla ze stanu; šleh ohně pad’ jí na čelo,
na prsu nahém viselo a pilo moje dítě, a výhně blesk a ran mých třesk mu vzňaly v malých očích lesk,
lesk jitra na usvítě. Co dumám skloněný nad vodu, ve očích blankytu lahodu, laň bílá
má dcera, přišla, vánku let, a s retů mých vzal její ret vše, co má duše snila! A po čem srdce tak práhlo,
do korun stromů to sáhlo, v nich písní táhlo. Jak žehnám nebi, že jsem živ! pod rukou denně sterý div
mi klíčí jako v pralese, kam přes noc poupat nanese máj, sladký země vládce. Co ty jsi? – Pila! Co ty? – Rýč!
a ty? – Já řetěz! – Ty? – Já klíč! ó věčná radost práce! Nadšení, radosti, kouzla ples! Písní mou zvoní juž celý les
i řeka, jí šumí třtina, jí cvrčí hmyz, do jilmů korun a stříbrných bříz do hrdla ptáků stéká!
Čím ty zníš? – Naděje zvěstí! Tebou se musí v svět snésti modrý pták štěstí! Les vymýtěn jak bodláčí,
jdu dále, svět mi nestačí, před jitrem pustých na ladách jsem pluhem první rýhu táh’, v noc stavím město z kovu;
lev, tygr, orel, hyena, vše pod mým šípem zastená, vždy bohat chodím z lovu. Všecko, co znělo v mé paměti,
vlíbal jsem v rty svému dítěti tak tiše! A celičký můj život byl, jak mír a poklid bych jen pil,
a vesmír byl má číše. Já zpíval ve dne i v noci, lev s tygrem ke mně krotcí šli jako k otci.
Ten v písně rhytmu a ten v kladiv ruchu dvě křídla tvořili ti, lidský duchu! ó kdybys oběma ty stejně vládnout uměl, líp velké básni té bys porozuměl,
jež, tmy a záře chaos, v noc se řítí, a sluje dějiny a sluje žití! Ó slepé fatum, že jen básník tuší, proč v souzvuk vždycky nesplývá pěst s duší,
proč obě křídla nerozpnou se v shodě, to po myšlénce a to po svobodě, že lidský čin jen darmo hledá štěstí a píseň jest jen marnou jeho zvěstí?!
Cookies on Poetry Cove