Kde jsou časy, ty můj koni, kdy step celá květla,
plna ptáků, plna hmyzu, motýlů a světla?
Kde jsou časy, ty můj koni, kdy jsme jeli po ní?
Slyším v duchu podkovky tvé, do dálky jak zvoní.
Kde jsou časy, ty můj koni, vítr v divém honu,
předjeli jsme travin mořem od Dněpru až k Donu!
Ať jsme nesli bílé psaní cáru, hosudaru,
ať vzkaz milky atamanu plný sladkých žárů.
Čapkou mách’ jsem, ty můj koni, cinknul ostruhami,
a v té dáli kolem, polem, dolem Bůh jen s námi!
Dnes v té dáli mohyl řadou kvílí větrů váda.
Kde jsou květy, ptáci, písně? Sníh jen padá, padá.
Padá v lada, ty můj koni, padá, padá, padá,
nad tebou se v nekonečný, bílý rubáš skládá.
Náš cár pije rudé víno, okny v dálku těká,
zprávy čeká Záporoží – jedno, ať si čeká!
Ataman náš kníry kroutí, laje a se vzteká,
milenka proč nepíše mu – jedno, ať si čeká!
Což jim! Vždyť nevědí oba, že tys mrtev tady
v stepi, sněhu – vlastně mrtví dva tu dohromady.
Jak to kvílí, stepí šílí, jak to šlehá, zebe!
Hoj, což bych si nejraději ustlal vedle tebe!