Ó ten smutek siré duše!
Kam se hneš a co chceš s ním?
Osamělá v poli hruše,
v bolné tuše
zříš v tvář zimy bouřím zlým.
Nějak bylo, nějak bude,
zoufalců to slední trám,
vichr hýká, sýček hude,
v jizbě chudé
sedíš opuštěn a sám.
Ó ten smutek duše siré!
Čím jej možná ukojit?
Vichrem hnaný, rci to, pýre,
a ty výre,
zde mé srdce! – Nech mne být!
Dost jsem čekal, víc jsem žádal
hlasem flétny, stonem lyr,
tisíc luzných vidin spřádal,
chtěl a bádal...
Teď chci pouze jedno – mír!
Ó ten smutek siré duše!
Samá poušť, kam padne zrak,
a jen lístky plané hruše
v bolné tuše
mizí větrem do oblak!