Duha jako bájný most
klenula se na oblaku,
drahokamů, záře skvost
užaslému kynul zraku.
Slunce plálo sypajíc
zlato na chmurné zdi města,
v oknech jisker na tisíc,
dlažba jedna třpytná cesta!
Oblouk duhy plál a plál,
rozpínal se v polokruhu,
náhle rosť, až v zemi stál,
dále vlek’ svou třpytnou stuhu.
Přes domy, až v ulic ruch
barevnou svou třásní sáhnul,
jakby v jeden barev kruh
blíže k zemi nebe stáhnul.
A v dolejším kruhu tom
stejné světla plály tóny,
stejných barev třpyt a lom,
stejných jisker miliony!
A já patřil v jas i mrak,
duše má se v plesu chvěla,
duha – míru svatý znak
posud na nebi jen dlela;
teď však sahá k zemi též,
v druhý oblouk zde se pojí:
Vzhůru, lidstvo, k práci spěš,
k práci míru! Konec boji!
Dost juž bylo hořkých dnův!
Srdce výš! – Skráň ztopte v zoři!
Zem buď koráb Noemův,
nad nímž věčná duha hoří!