Když hoch jsem byl, já překročit chtěl duhu.
Však marně. Za mnou prchala dál v luhu,
na vrbách visela, výš nad topoly
se klenula, až v mračen šedém poli
se smála sedmibarvou vlajkou svojí.
Teď zdálo se mi: Hle, tam hvozd v ní stojí!
Já běžel k němu. Ne, tam v poli žita
teď v deštných kapkách opály se kmitá.
Ne, nebyla tam. Byla dále zase,
v tom klamavém, vždy mihotavém jase,
tak prchala přede mnou v každém kroku,
co nevěda já sám ji nesl v oku.
Ó Pravdo! Dobro! Kráso! Shodo! Štěstí!
Proč jinde líp vždy vidíme vás kvésti
a zářit jako lesklou duhu v listí
vždy sobě k neklidu a ku závisti?
Jste přece v našich ňadrech, jen tam sáhnout
a netřeba juž hledat, toužit, prahnout,
na pídi své vás máme v jarmu tuhém
za stolem svým, v své knize, za svým pluhem,
tam z tůně zříte míru bezedného.
Jen vidět, poznati v čas, hle, taj všeho.