Stál náhle u mne, bledý, sinalý,
jak z ráje vyštvaný Kain bludný,
dost hnal se přes hvozdy a úskalí,
když pít chtěl, naplil do své studny.
Když sáhl na plod, vždy v něm červa viděl,
když sáhl na květ, hned mu v dlani svad’:
tak bloudil znuděn v středu krás a vnad
a za sebe se styděl.
Chtěl v moje srdce slaviti svůj vjezd.
Já pravil k němu: Mám-li žíti,
ó nech mne věřit v krásu věčných hvězd,
nech z přírody mne prsů píti!
Co platno, abych všecko věděl, viděl
i smrti v kolébku se díval snad?
Já nechci bloudit světem beze vnad,
bych za sebe se styděl!