Zas duben jaru otevírá
do kořen dvéře, azur zírá
skrz holých snětí vzdušnou síť,
pod suchou travou loňské zimy
naň stébly kývá zelenými,
zas pažit smavý volá: Přijď!
Kos hnul se s drozdem v tuše jara,
zas hledají se hnízda stará,
slyš jásavý jich plesný hvizd!
Však víc než ptáci a než tráva
že k nám se vrací Vesna smavá,
víc fialek než velký list,
mně dí to lehký šustot šatu
po suchém listí, v čilém chvatu
jdou sborem dívky v městský sad,
jsem jist, že ty k nám Vesnu zvábí,
ba víc, jich vlasů do hedvábí
hoch Amor že se chytne rád.
Hle, jak se rozptýlily parkem.
A zázrak, v chvilce zříš je párkem,
ku každé kde jen vzal se hoch?
Na lávku sednou – sladká chvilka!
Však v počtu jich je malá mýlka,
je posud holý šeřík, hloh.
A stromy bez listí jsou skorem,
a jdeš-li stezkou v parku horem,
jak skrze krajky vidíš v hloub,
jak ruka hledá ruku chvatně...
Jsou zastíněny ještě špatně,
je vidíš zevšad, kam jsi vstoup’.
Je záhy mate pohled drzý
a cítí, že si vyšly brzy,
že třeba ještě strpení,
než hloh a střemcha, planá růže
nad skráně jejich sklenout může
své stinné, vonné lupení.
Ó, děti, dál, jen milujte se!
Kdo tak vás nyní vidí v lese,
ten milenec je zároveň,
či básník, jemuž Vesny ruka
na skráně s novou písní ťuká
jak bouřná míza v mladý peň!