Vy, jenž do kůry vráskovitých buků
v hře lásky svoje srdce vyrýváte
a laškujíce ozvěny se ptáte
i datla, do shnilých jenž ťuká suků,
vy nevíte, když lesem v ruce ruku
při západu se mlčky ubíráte,
jak z štěstí, v němž se bohům podobáte,
má jiné srdce trud a těžkou muku.
Vše dělejte, jen neřezejte stromy!
Tam Dryada spí smutná, opuštěná,
vy v její srdce píšete své štěstí.
Což neslyšíte, jak starý strom stená?
spíš snes’ by vše, i Zeva bleskné hromy,
než blaha cizího ty kruté zvěsti!