Jak barokní park, v podivné kde směsi
se stavby, skály, vodopády druží,
to labyrint, kde divně se dech úží,
však na obzoru tušíš valné lesy.
A vnikáš hloub a chaos ten tě děsí,
přes kamenů tříšť, miliony růží
a cestou dech i noha tvá se tuží,
co v bitvy hrom se fauni šklebí kdesi.
A v posled mizí vše jak dekorace,
svět skutečný se zvolna propadává,
zas větříš duchy, domovu jsi blíže.
Zpěv andělů zní v hloub ti duše sladce
a nesmírného Boha věčná sláva
se v lásce ženy sklání k tobě s kříže.