Déšť mohutný se včera snes’ na šerý hvozd v půlnoční chvíli; jej uvítala stromů směs. Ti staří obři, šum a ples,
jej v náručí svém zachytili! A z rána když jsem vysel v hvozd, jak první svity zory bleskly, byl blankyt chmur a mraků prost,
kdes volal doupnák, jinde drozd a lupeny se svěží leskly. A jak jsem vkročil v lesní chlad a zavadil jen o haluze,
sta kapek, perel vodopád, se lilo s větví napořád; jak v pohádce to byla chůze. Co starých obrů zachyt’ sněm,
to druhým deštěm s větví, suků jak kříšťálů tříšť teklo sem na skráň mou, v knihu, stezky lem, ve šumném čaruplném zvuku.
Však nebyl to déšť původní, jenž bohatě se s výše lije, lán zprahlý rosy povodní jenž prosytí a zúrodní –
jen chabá jeho parodie. I děl jsem: Poesie říš se kdys tak dědům otevřela, jim tekla plná její číš,
a vřela celým mořem výš v choralu větru, hromů vřela! A řada duchů obrovských, Valmiki, Homer, Dante chytil
těch kataraktů bouř a smích; jak staré stromy pili z nich! Ó, tenkrát básník žil a cítil! Ó, svatý dešti bezmezný!
Ó, třikrát blažené vy kmeny, jimž ve koruny vítězný pad’ bouřící a líbezný déšť poesie rozperlený!
Po dešti cesta zbývá nám, tříšť kapek, kterou vítr střásá, pár drobných perel tu i tam, jen odlesk matný v náruč tmám
té blýskavice, jíž jest krása. Jen z druhé ruky ohlas mdlý, směs servaných a kusých tonů náš úděl celý, los náš zlý...
Co nutí nás, dál bychom šli, druž opozděných epigonů?
Cookies on Poetry Cove