Když často zřím tvou bílou ruku,
jak v zimy zlobných měsících
na římsu ptactva sype shluku
hrsť drobtů v čerstvě padlý sníh,
proč dojat jsem, z mé staré trýzně
proč chvějný ňadry bouří vzlyk?
Ó sladké drobty lidské přízně,
ó drahá ruko! Blahý mžik!
A sletnou se. Tvá ruka drobí,
sníh jako ona bílý, čist,
a já se dívám mezi hroby
na anemon a lauru list,
a já se dívám v úsměv vlídný,
jímž celý zjev tvůj pozlacen,
a spokojen jsem, šťastný, klidný –
jsmeť básníci též ptáci jen!...