Stál v mojich snech ve šupinatém hávu,
na retu hromy spící, blesky v zraku,
na zářném voze tažen stádem draků,
plášť jeho tma, ve mlhách skrýval hlavu.
Zřel ku zemi; všem citům, vášním, mravu,
zrcadlo soudu držel na oblaku,
tluk srdcí lidských řešil i let ptáků,
jak lovec chrta před sebou hnal Slávu.
Já slyšel kola jeho vozu hřmíti.
Zda apokalypsy to jezdec bájný?
Či Jehovah sám, Irmensul, či Brahma?
Ať jest, kdo jest! S ním v tuhý zápas jíti
mne lákal pocit obrovský a tajný.
V tom zahřmělo to z mraků: Já jsem Drama!