Z domácí půdy hrst lučního kvítí,
jak hvozdy pěstí je i rodná stráň,
zda rosa nevyschne, jež na něm svítí,
než podá vám je chvějící se dlaň?
Čím srdce lkalo, co mi pěla tucha,
čím k letu vzpjal se bílý motýl, cit,
zda nevyzní jak známá frase hluchá,
kov známý v kadlub verše pracně vlit?
Dost možná, co mně posud v snění zdá se,
že čerstvý květ v mé teplé ruce dlí,
co jeho cítím dech, zřím barvu v jase,
že herbáře jen odlesk již to mdlý.
A přece vím to: V tvůrčí chvíli oné
to znělo v ňadrech jako v úlu roj,
já chvíli šťastný byl v té tísni vonné,
já odvahy měl do práce i v boj.
Mlh závojem, v němž naše žití skryto,
já viděl pláti zóru lepších dnů,
kde zdupán lán – mně vlnilo se žito,
kde poušť – já slyšel ševel pramenů.
Nad rodnou líchou i hor na úbočí
i dumnou toulkou v ruchu pražských měst,
ač mlha v srdce kladla se i oči,
já s důvěrou zřel toto kvítí kvést.
Tak trhal jsem je, tak je skládám v kytku,
ač teskno u nás jako pod mrakem;
váš stejný cit sleť ptákem na mou snítku,
a suchá oživne hned zázrakem.
Já pouze jedné jsem si vědom viny,
a tu si chovám v srdci jako skvost:
Já světlo hledám, kde se mračí stíny,
já v svojí vlasti věřím budoucnost!
A touto vírou, z níž jen pučí skutky,
jak zvon se rozhoupá mé písně hlas,
přes naši tíseň, spory, vřavu, smutky
i zvadlé to mé kvítí zaplá zas!