Byl palác velký dvacíti as pater,
do hloubky zdi měl víc než deset sáhů,
v mrak střecha ztrácela se jako kráter
skrz vrata schody ve spirály dráhu
zřel’s točit se velký amfiteater,
zmok strašný ležel přes příč toho prahu,
dva velcí obři, lebka jejich zlatá
a z jílu nohy, hlídali mu vrata.
A okny míhalo se v překotu
sta šklebných mask. Byl Sion to i Babel.
Sta žalmů znělo v tisíc kupletů,
tu Kristus lkal a v tom se chechtal ďábel,
„Chléb!“ zástup řval a jiný „Osvětu!“
Má věčně svíjet pod Kainem se Abel?
Přes štít se dýmem větrná pěst hnala
a Mene – Tekel – Ufarsim! tam psala.
Ve středu sálu trůn stál z achatu
a na něm děvka ze Zjevení Jana,
si z lůna trhala šat z brokátu
a lůno bylo jeden vřed, hnis, rána...
Had prs jí ssál, šílenství v záchvatu
do vřavy řvala: „Neřestí jsem brána,
já všecky rody země zdeptám, zdávím,
chřtán pro nové si šimrám perem pávím!“
Můj duch šel kolem a prostoupil zdivem,
zřel všecek vír ten, viděl, vážil, soudil,
ve zmatku hesel šalebném a lživém
zřel syna člověka, jak v tmách těch bloudil,
jen plaše ohled po blesku se křivém...
Děs chřtán mi sevřel a pot vlasy proudil,
já prchal dál, v svůj šat se těsněj halil,
jak v číši by kdos blín mi s krví nalil.