Sedmý rok již ani krůpěj rosy nezvlažila zprahlé brázdy niv, na kolenách pláče lid a prosí o nebeský, svatý deště div,
tisíc obětí do chrámu nosí... Na něm leží stejný žár jak dřív. V horké liše pomalu se suší, jako otrávený, zhublý klas,
na dvéře chat vychrtlý Hlad buší, k obloze zní ze všad nářků hlas, a Hlad roste, skot i lidi kruší, každý mrzák o berli se třás.
Co tím chtějí nesmrtelní bozi na člověku bídném dosáhnout? Slunce rudá barva jest, jež hrozí, matkám prs vysch’ a cisternám kout,
moře, nad kterým se v blescích vozí, nemá síly zahřmít a se vzdout. V polorozpadlém již chrámu starém. na modlitbách ležel starý kněz,
nebe zaklínal on mocným čárem, darmo vzlykal včera jako dnes. „Vykoupit vás největším lze darem!“ orakul se šerem k němu snes’.
Největší dar! – Co to může býti? A přec každý toužil spasit zem. Od prsu tu žena dítě chytí, v žár je vrhá, v oběť bohům všem,
šperk, zbraň, číše za děckem se řítí... V oblaku je strašlivý Thor něm. Starý velekněz tu k lidu pravil: „Darem největším jest dobrý král.
Na něm pouze, pohromu by stavil, Bůh jej zpět chce, jako nám jej dal; dobro dělat, on se neunavil, čas, by říše, života se vzdal!“
A již vše se hrne k hradu valem, ruce spínají: „Ó, králi, slyš! Hynem hladem, žízní, vedrem, palem, ty jsi dobrý! Ty nás vyslyšíš!
Obětuj se! K čemu byl bys králem, nejlepším z všech, jaké měla říš?“ Usmál Domaldi se: „Lide milý, dobrý král nejlepší není dar,
dobrý kněz, pln lásky, ušlechtilý snad by doved’ odvrátiti zmar. Váš je špatný, v oběť nemá síly, pojďte, jdu... ať zemi je to v zdar!“
Cookies on Poetry Cove