Melounů, slunečnic směs,
celičké kaskády chmele,
na pravo bukový les,
ostružin bludiště ztmělé.
Viděl jsem dívčinu stát,
daleko v zlatém tam poli,
pestrý vlál v dálku jí šat,
sluníčkem oči ji bolí.
Rychle k nim pozvedla dlaň,
podzimní přece dost pálí,
za vlakem v modravou pláň
zřela, jak tratí se v dáli.
Dále ten supal, až z hnízd
vzplašili s křikem se ptáci,
dýmu pak výbuch a hvizd...
očím se dívka již ztrácí.
Celý kraj, kam dosáh’ zor,
přeludem splýval a klamem –
v obraz tál, obrysy hor
byly mu vzdáleným rámem.