Jdeš cestou úvozovou v zamyšlení, vždy sráznější a hlubší k Svojanovu. Hrad s chmurnou věží v kraj se dívá v snění... Tu občas kmitne se ti zas a znovu
cos jako černá slza ve kamení. I vyloupneš to a pozvedneš k dlani. Toť věru falešný je granát malý! Však přece paprsk světla ve lámání
v něm vznícen slabě prokmitá, jak z dáli zříš tvar, v který se skalná tříska hrání. Cos divného se v mysli tvojí vzňalo. Jak tento svit se těžce dere hmotou!
Z tmy světlo úsilím jak by se vzpjalo, jak z hrdla těžce semknutého notou zpěv chtěl by trysknout – leč má síly málo. Mít síly víc, moh’ drahokam to býti!
Přec půvabný jest v bezcennosti svojí, tak nejapně a malomocně svítí. Jest skoro symbolem v tom věčném boji, jejž neprůsvitnost s jasem vždy v něm nítí.
Zda není obraz českého on lidu? I ten má žárnou jiskru světla v sobě, žel, že jest ve tmu sevřena a bídu, že zápasí vždy od věků a v mdlobě...
však jiskra hoří dál v svém tichém klidu. Zda není nepravý ten granát český, ó, básníku, též roven tvému duchu? Svit chabý v tmu šleš, kde bys měl sít blesky,
spíš v klidu, kde bys hřmít měl, v světa ruchu, sníš v elegie tiché vpředen stesky. Ta stará kletba! – K všemu náběh pouze, vzlet vteřiny a dlouhá léta pádu!
Jsme velcí pouze v chtění svém a touze, žár dříme v nás, leč propadá v ráz chladu. Jeť světlo bohatství – nás hltá nouze. Tak snil jsem další cestou k Svojanovu,
hrst granátů těch nesa v svojí dlani... My činy chcem’ a sotva dojdem k slovu! Jak v stopy dlouhého zde umírání jsem zřel v tříšť tmavých kamínků těch znovu.
Jak české duše slzy zkameněly by věky tady v tvrdé půdě naší! Já cítil v tom náš český život celý, kde stále nítí se cos, hne a raší,
leč z všeho polodrahokam je stmělý.
Cookies on Poetry Cove