A zase ležím v trávě v parku starém;
já s mladostí, on rozloučil se s jarem,
bor jako ze sna zvolna hlavou kývá
a vítr časem zčeří trávu žlutou –
tmou starých stromů sfinx se na mne dívá.
Déšť vrásky nasil v tvář jí nepohnutou,
však stejně posud plná ňádra její
se na mohutné opírají spáry.
Dívá se na mne. V mlhy pološeru
jejího těla ztrácejí se tvary.
Jest podzimek, juž mraky ku severu
a k jihu stranám tažní ptáci spějí.
Já upřel nyní zrak svůj přehluboko
v kamenné sfingy nepohnuté oko:
„Co tady chceš, ty dcero tmy a báje,
zda blízko vrat zde věrně park ten hlídáš,
či na otázky lidí odpovídáš,
jenž jako mravenci se kolem plíží?
Či roztály v nic hrozné tvoje taje
a nadarmo se zrak tvůj v mojím zhlíží?
Jsi sestrou těch, jež u Thebských bran leží
a Isidy chrám němou hrůzou střeží?
a dotknuty jen sluncem ze sna věstí?
Rci, člověk co jest, osud, co je štěstí?
Proč vášeň lásky mine v krátké chvíli?
Jest žití za hroby? ó rci, kam cílí
ten divý chvat, jejž nazýváme žití?
Nač pro člověka hvězdné runy svítí,
když němy jsou a když jim nerozumí?
Zda žijem darmo v starostech a bolu?“
A zavál vítr, teskně sosny šumí
a posměšně sfinx hledí ke mně dolů,
a líně tráva žlutým klasem kývá,
a s nebes déšť ve hustých kapkách splývá...