Na jednu noc též nesmím zapomníti,
ta dnů mých tmou jak spásy slunce svítí.
Jí ze stříbrné mlhy závoj stkaný
kol hlavy splýval ve záhybu sterém,
jí červánek své z nachu sklenul brány,
jí rubíny hvězd zahořely šerem,
jí korunou byl měsíc v plném svitu,
jí voněl květ, jí stromy, ptáci, vlny
svůj dech a zpěv ve lásky svorném citu
na hymnus jeden stkaly čaruplný!
Zda pamatuješ, parku pěšinami
jak bloudili jsme v zadumání sami?
Jak svůdně vlas tvůj k ňadrům se ti vinul,
jak temným žárem tvoje oko plálo?
A v loubí jak nám černý kámen kynul,
jak oltář druidský se v stromech tmící?
Jak lásky naší byl on obětnicí?
Jak srdce tvoje v sladké hudbě hrálo,
že květy, tráva i ty duby šedé
se chvěly, divné šeptajíce zvěsti?
Jak v lesa tmě nám pouze srny hnědé
a hvězdy v nebi byly svědkem štěstí?
A červánek když vzplanul na azuru,
že bylo mi, jak mladosti své růže
bych rozerval a vyhodil tam vzhůru? –
Ó sladká noc! kdo zapomenout může?!