Na toulkách mých mne jednou bouře stihla, mrak rychle rostl, jakby ze skaliny se obrovského ptáka peruť zdvihla, a nebem blesk a polem letly stíny.
Ve ňadrech země větrů šípy ryly, já u jezera díval se, jak v jeku o pustý břeh zpěněné vlny bily. Tu z mlází vylét’ tetřev v divém skřeku,
sed’ na větev, přimhouřil oko svoje, jak herold bouře – a zas v křiku novém pad’ v neprůhledné temno černé chvoje. A nový větrů tlum, na jejich oři
duch bouře přilét’ a v jezera tůni svou zhlížel tvář a rozpouštěl svou kštici, hle, vlasy její blesky létající! hle, jejich leskem kterak stráně hoří!
jak rdí se břízy v lesku purpurovém! A ranou hromu znova nebe duní a v deště jek si vesel vítr výsknul! V tom tanci živlů pod ořeším skrytý
jsem horké čelo k vlhké trávě tisknul. Mně naproti, hle, s vížkami a štíty tmou bříz a sosen kmital zámek bílý; já viděl jeho sochy v koridoru,
k nimž tmavý břečtan lupení své chýlí a k ňadrům bohyň pne se po mramoru. Já zíral k zámku – okno otevřené, ty blíže něho, zřel jsem tvář tvou tichou,
vždy jemnou jako první píseň lásky i bledé její tahy roztoužené. Ty plakala jsi – avšak s matky pýchou tvá ruka pohrávala v zamyšlení
s dítěte tvého bělavými vlásky, přes bílé čílko jež mu padly v snění. Tvůj muž stál u dveří a mučil tebe v své malicherné lásky citu chudém,
on hněvem chvěl se, bouří zem a nebe, ty bolestí, já zoufalstvím a studem, a jen to dítě v živlů, vášní víru zde mezi námi na tvém klíně spalo,
jak edenu sen, jako obraz míru se blaženě ze spánku usmívalo! Ó v této bouři nevěděl jsem více, zda déšť či slza oko moje kalí,
zda ostrý vítr šlehá v moje líce, zda ještě hrom své vozy nebem valí! Já nepřál si, by větry žhavým dechem dno oceánu vysušily spěchem;
já nepřál si, by živlů ve zápase svět v starý chaos navrátil se zase: Já o jedinou jiskru blesku prosil, by roztavila zlatý kroužek malý,
jejž rtové moji stokrát proklínali, a jejž tvůj zrak tak často slzou zrosil – ten prsten, který brání blahu mému jak anděla meč k ráji ztracenému.
Cookies on Poetry Cove