Pak přišel čas, kde roztoužen jsem skrýval
v mech pod těmito stromy tvář i čelo,
kde bez myšlenky v blankyt jsem se díval,
i na kapradí, které zlatem zkvětlé
za slunce září věrně obracelo
svých rozložených listů plochy světlé;
na stádo žlutých hub, jež mezi křovím
jak město stály s mnohou zdí a vížkou,
na pavouka, jenž stříbrné své nitě
táh’ muchomůrky kropenatou stříškou;
na jahodu, jež s líčkem purpurovým
se v mechu smála, skromné lesů dítě;
tu sníval jsem, že všecky buky, břízy
z mých rostou ňader, v modré nebe mizí,
že větve jejich v každém větrů dechu
jak zlaté struny v rukou duchů hrají
a v snětích svých tvůj obraz kolebají;
a svatý obraz tvůj že ke mně splývá,
jak líbám jej a kterak místo mechu
se pod mou hrudí plno sladkých vzdechů
tvé plné ňádro zdvihá ve snu blaha...
Teď minul čas, kdo uvěřil by, drahá,
že tolik štěstí se i ve snu skrývá!