Ve starém parku ležím v husté trávě
a dívám se, jak vítr květy čeří,
jak modrý zvonek sklání se k mé hlavě.
Za mnou se pestrá tíseň stromů šeří,
a v jejich tmě, nad zpustlý fontán schýlen,
se bělá z dálky starý, mračný Sylén.
Čas nevděčný, jenž zachvátí i bohy,
mu vráskou tvář a mechem posil nohy.
Teď ve tmě olší v smutném snění stojí,
jak upomínka lásky v duši mojí. –
A ležím v trávě... myslím, dlouhé věky
jak strmí k nebi stromy v stejné kráse,
chlad jejich milý, mech pod nimi měkký
a listí jejich stejně zelená se,
stín se světlem v jich loubí stejně splývá,
a ve korunách hnízd jim neubývá.
A co tak myslím, deštěm příval květů
na horké moje čelo jasmín hází,
a mně se zdá, že náhle Sylén ožil
a pomalu na sinavý mech retů
svou nalomenou flétnu tiše vložil –
ba píská juž... ó jak mne zvuk ten mrazí!
Nač píská jen? Chce písní laškující
zas nymfy lákat v tanec při měsíci?
A jasmínu keř, dechem větru schýlen,
jak novým proudem květů skráň mou chladí,
tu poznávám, že já jsem tento Sylén,
jenž zabrav se do upomínek mládí,
chce touto písní v srdce rozvaliny
své mrtvé lásky shaslé volat stíny...
Nuž tedy v rej! zde hovím sobě v trávě,
za mnou se šeří tíseň stromů pestrá
a modrý zvonek, skloněn k mojí hlavě,
o lásce zlaté sny mně vypravuje,
a upomínka, bolestí mých sestra,
po vlnách snů jak sněžná labuť pluje!