Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout.
Kdys – doma bylo to – my děti přišly
jsme z procházky ve hlučném veselí,
že plné schody byly nás i kuchyň.
Však vlhavý že den byl podzimní,
o zdraví naše matka pečlivá
všem zout se kázala a převléci.
Já nechtěl, ač mne ostře zábly nohy.
V tom vešla služka – zřím ji po letech –
již starší byla, velké postavy,
tvář trochu od neštovic zjizvená,
však velké měla dobré, modré oči...
Bez řeči, s lehkým v tváři úsměvem
ta klekla ke mně a přes všechen odpor
mne zula násilím, mé bosé nohy
– já cítím posud, jak se třásly zimou –
v svá zabořila měkká, zralá ňadra
až pod košili, teplem svého těla
je zahřívajíc. – Bože, co jsem cítil,
vím, že jsem ztich a že mi sladko bylo.
Proč dělala to? Taj; však pohled její
plál blaženosti vnitřní odleskem
a sladkost jeho nesu v svojí duši.
Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout!