Vlak přede mnou zahřměl, jak pražce se kolejí třesou!
Co telegrafní dráty v dál různé vzkazy své nesou,
zde život sjel plný v idyllu tichou jak blesk.
Ó moji snové! Ó moje dumy! Ty ptáš se, kde jsou?
Jak roje motýlů hřmotem tím splašeny vzlétly,
a spilí klesají v slzičky i šalvěj zkvetlý –
v mou duši sletěl jen stesk...
Stesk po dálce, dálce... Ó jakby v ní bylo jen žití!
A přec i tam jako zde odvěčné hvězdy ty svítí,
strom stejně tam šumí, stejně tam zpívá si pták,
tvá bolest, tvá touha, čím srdce vře, a co vše cítí,
stejně by pálily, vřely tam, k obloze lkaly,
a stejně by odtamtud jak odsud v mlhavou dáli
se vzpíral slzavý zrak!