Jsou dny jak zrnka pepře hnědá,
jež dítě pouští prstíky,
však sotva jedno k ústům zvedá,
hned nářek z toho veliký.
Ó nech je, ať jen ledabylo
v tmu skanou, z které vstaly, zpět,
a s nimi vše, co draho, milo,
stisk ruky, úsměv, sladký hled.
Jen k jejich nechtěj vnikat jádru,
tam nevýslovná hořkost spí,
a poslez krev, již máš v svém ňadru,
bůhví jak na tvé ruce lpí.
A hořkost pálí a krev pálí,
a vesmír hrob je veliký –
dny, život, – pusť je hezky z dáli
jak dítě pepř skrz prstíky.