Hoch Kupido mi nedal spat;
kol mého lože v jednom spěchu
jak blázen běhal bez oddechu,
až začal jsem se věru bát.
Proč nespíš, začnu jemu lát,
v mém srdci jako v měkkém mechu
je slzí, citu, touhy, vzdechů –
On: Nemá mne kdo kolébat.
Noc prchla celá beze spaní:
on vzdychal, plakal bez ustání.
Teď k tobě jdu, má krásná paní:
Vím, ňader tvojich samet hebký
se v sladkém rhytmu dme a sklání.
Ó vem jej k sobě do kolébky!