Tak vzdáti se všeho a všeho a všeho, a přece žíti dál, tak zpívat a zpívat a zpívat bez ohlasu ve mrtvou hluš skal! Ó kam jen se poděl ten zářný, ten krásný let mladých ideal? Nás vyjelo mnoho a čackých druhů přes žití zvětralý most;
ten hvězdu lásky, ten zlaté rouno, ten jiný chtěl urvat si skvost. My nevěděli, že za každým hřímal divoký, příšerný host. Ó divě to jelo, dunělo, hřmělo přes most, co znělo tu strun! tam jásavých písní, tam jímavých tísní, tam mystických zas run,
krev bušila k hlavě, za metou k slávě jaký byl každý z nás jun! Tu rána! Pad’ jeden, za ním klesl’ druhý, však v tajemnou dálku v před! blesk vedle tu vrazil a jezdce srazil – však dál hřměl divý let, pod kopyty koní ať puklá číš zvoní, ať voní mroucí květ!
To divoká jízda! Jak vítr hvízdá! Co ptačí hnízda jsou nám? my jedem a jedem v mlh průvodu šedém a neptáme se kam. Dost nás tu ještě ve vichr a deště – leč v duši je každý sám. Noc nás to mámí? Nebo tu s námi fantomy hřímají v trysk?
v mžik nazpět hledneš, jen hledí své zvedneš, svit z mrtvých očí ti blysk’, a ruku když chytíš, rci sám, zda cítíš více ten starý, přátelský stisk? Tak po mrtvých sledu a ve mrtvých středu ty jedeš, nevíš kam, tu Smrt se šklebí, tam Šílenství v lebi zažíhá těkavý plam,
tu naposled cítíš, že v bezdno se řítíš tak zoufale, tak sám! I vzdáš se všeho a všeho a všeho, a přece letíš jen dál a zpíváš a zpíváš a zpíváš bez ohlasu ve mrtvou hluš skal. Kdes nad tebou pláče ten zářný, ten krásný let mladých ideal...
Cookies on Poetry Cove