Na sedadle svém každý večer sedí,
vlas havraní je diademem hlavy,
tvář jako sfinx, zrak velký, plápolavý,
a rovněž jak sfinx nemá odpovědi.
A denně lhostejně kol sebe hledí,
ať prázdné divadlo, ať v něm vrou davy,
se prohlížením rukaviček baví,
ku sousedkám svým ani slova nedí.
Bouř smíchu rozléhá se celým sálem,
jen ona klidna, bez pohnutí sama.
Snad za neznámým těká idealem?
Jde přes jeviště velké děsné drama,
vše chvěje se – leč ona jako vždycky
své bonbóny dál žvýká apathicky.