Tannhäuser, Quixote a Don Juan,
ti milenci věčné žen krásy,
trysknuli z věčnosti mlhavých bran
a hřímají přes prostor, časy.
Jich trojspřež je vedená Furií,
ta v hřívy jim zasáhla nahá,
a každý z nich rázem se opíjí
z ní přívalem štěstí a blaha.
Ona je spřáhla a smýká je dál
přes mýtiny, hvozdy, skal tesy,
divoký je to a šílený cval
a nesměrná rozkoš a plesy.
Ona všech těchto tří duše jest
a vášeň jich vtělená, bezdná
od země tryskajíc v ocean hvězd,
kde tvorstva cíl člověk víc nezná.
Nebo v ní vtěleno všecko je zas,
ty polibky, stisky a křeče,
ten kolem pěstí zdrhnutý vlas,
když obět svou Satan v hloub vleče.
Ideál, k němuž lne žíznivý prs,
i hmota, s níž boj věčný vedem,
nadšení plamen, jenž všedností zmrz’,
let divoký harpyjí středem.
Tak jedou a jedou a jedou vždy dál,
Tannhäuser na skřipky jim hraje,
svůj oštěp don Quixote do výšky vzpjal
a v letu své dál spřádá báje.
Don Juan myslí si, mečem že svým
hned srovná zas všecko jak v žití,
že věrnost a cudnost, že láska je dým,
že hlavní věc, vesel vždy býti!
A Furie, která je smýká dál v let,
jen zubí se, chechtá a směje,
tak letí a letí – ve hloubce spí svět –
tříšť lidské epopeje.