Ty nemáš jména, posud
jsi pouhé dítě všem,
jak zahrá s tebou osud,
jest hádankou i snem.
Že v tvojí krvi z mojí
kýs atom vlá a vře,
jak přelud v dálce stojí
a ke mně ruce stře,
to nepočítám ani,
zřím pouze člověka,
jenž v snů, v skutečna tkáni
sem přišel z daleka:
Jenž v obsah černé urny
má sáhnout jako my
a v století vír chmurný
své vrhnout svědomí!
Ó dítě narozené,
dáš trudů, radostí!
Ó lístku, kdo tě žene
k nám z břehů Věčnosti?
Jsi náhle mezi námi
jak ode dávna již,
host cizí, a přec známý,
jak milý, netušíš!
A půjdou noci, dnové,
ty výš, my dolů jen,
a příští dumy nové
a sladký lásky sen.
A jeho důkaz ty jsi,
zas vzplá ti ve tváři,
a matky tvojí rysy
jak blahem zazáří!