Vše obejmout, vše znáti, vším spít duši svoji,
co kvete, září, svítí v soše, malbě, písni,
ve každém dolu kopat, čerpat v každém zdroji,
od antického torsa, jež tlí v časů plísni,
až ku záchvěvu duše moderní, jež kvílí,
když lupínek jí malý spadne s štěstí květu;
vzlet světců středověkých, titanské též síly
i rozmar dívčích, lásce otevřených retů:
my všecko prožijeme, cítíme i chápem,
všech požitků nám zdroje plným proudí slapem.
A sotva přece kapka jedna, skrovná splyne
té rostoucí a stále větší, větší žízni;
zdroj krásy tříštěn v steré vodopády řine
se mimo nás, jež touha Tantalova trýzní.
Či nutno je nám ke dnu vypít pohár jeden,
když zapomenout chcem? Víc nežádáme ani,
či s Rafaelem nutno věřit v Madonn eden
a s titany v jich vzdory, věčné proklínání?
Či musí duch, když nechce býti klasem planým
na lidstva velkém poli – býti jednostranným?
Od květu na květ ovšem luhem těká včela
a vánek milenec je keřů všech a stromů;
je duše lidská míň, jež pravdu s krásou chtěla?
My hořkost však si pouze s jedem nesem domů.
A umění jak moře kol se vlní, roste
a kratší, stále kratší je to žití lidské,
než poznáš vše, kdos řekne: Pojď juž, lačný hoste!
Sen zbyl nám nesplněný, touhy gigantické,
však s těchou půjdem, byť i cíl náš nebyl pravý,
že prostřednost a všednost vic nás nezaplaví.