Mé srdce cítí dík za celý ten den dlouhý,
nechť třeba jeden shon a prázdné pachtění,
nechť třeba prchavě jen ukojeny touhy,
však přece krásný byl v svém celém dychtění.
Mé srdce cítí dík od chvíle procitnutí
za první pohled v jas a modro oblohy,
za každé bujaré a zdraví plné hnutí,
jímž vesel zachvěl se nerv každý ubohý!
Mé srdce cítí dík za každou kapku rosy,
jež zjitra na keři se leskla na listech,
za bzučný tanec včel, za zafičení kosy,
za prozpěv skřivánčí, vlaštovky v zástupech!
Mé srdce cítí dík za silnou krásu muže,
jenž první na cestě mi vyšel v ústrety,
a za vás nejvíce, vy plné naše růže,
vy ženy, kouzelné tak očím poety!
Mé srdce cítí dík za větrů čilé vlání,
za hromů rachoty, jež sily zmar a děs,
za vůni po bouři, za západové plání,
za města vírný hluk, za dřímající ves!
Mé srdce cítí dík za tolik věčné krásy,
tu v sochu, obraz tam, zde v báseň ztajené,
za to, že pohnutím mně zvlhnout mohou řasy,
že barvu ocením, tón a lom kamene!
Mé srdce cítí dík za vlastní svoje tluky,
za křídlo písně mé, která se vzpjala výš,
za tklivé, dojemné slavičí v noci zvuky,
za vínem vršitou a výmluvnou mou číš!
Mé srdce cítí dík za hvězd tajemné plání,
za pocit: žiju! jsem!, za „člověka mám rád!“
že chápu žití taj a rozkoš milování,
za největší ten dar se v díku usmívat!