Kde vyje šakal jen, sup na kořist se spouští, při svitu bledých hvězd, kdy ztichnul větrů spor, dva snící kolosi ve mrtvé, žluté poušti se náhle vzbudivše ten začli rozhovor:
Jdou léta nad námi jak písek větrem hnaný, a stejně slunce zář na pustá tryská lada, a my jsme zničení a zmaru tady pány od chvíle, Israel co ohýbal svá záda
pod biči dozorců sem svážeje ty cihly, z nichž pak se podstavce s poprsím naším zdvihly. My zřeli z daleka na vozech Faraony, jak hnali sem svůj lid ať k přehlídce, ať k boji,
a bylo jeho víc než čápů legiony, již z jara nad Nilem se v celých mračnech rojí. Kde obři tito jsou? – Zrak bloudí pustou plání... zde zbyli pouze ti, již v kámen vytesáni!
Na pestrých korábech při píšťal plesném zvuku, pod slunečníků stem, s vějíři palmovými kol jelo tanečnic, kejklířů v pestrém shluku, ti kruhy řinčeli na lýtkách bronzovými,
když začli tančiti ve hlučném dlaní tlesku, co hodil poušti v klín Ptah slunce žhavou desku. Pak v slavném pochodu, jenž nezdál se mít konce, já viděl triumfy nad černým lidem jihu;
svor s šíje zvonil jim jak s hrdel býků zvonce, šli ruce na hřbetě, jha proklínali tíhu, co brousil sekery za sloupovím sbor kněží a sfingy smály se, jež vchod ku chrámům střeží.
I seděl Farao v své póse triumfálné, zrak v dálku upřený a na kolenách dlaně, zřel pouště bílý lem, kde mřelo slunce palné, obrysy pylónů, kam slétá sup i káně,
se druží k ibisům, jež okem z tvrdé žuly zří v písek, věky jejž k sfing ňadrám nahrnuly. A pyramidu zřel, jež dálném na obzoru, kde mrtvých město spí, příšerně pozvedá se;
ta v stínech večera na bájnou rostla horu, a vládce zachvěl se; v trofejích, v hodokvase o byssu začal snít, kam jednou hlavu skloní, až váhou Osiris v soud nad ním pozazvoní.
Zmar, zničení a smrt! Tím nápěv končí každý, hrob všecko přetrvá, i otroky i vládce, hrob všecko vyrovná, vše útoky a vraždy, a spolkne pastýře, jak spolknul celé stádce,
hrob viděl Farao své slávy na vrcholu, a pouze hrob je to, co vidíme zde spolu. On pouze pravdu měl. – Smrt světem vládne všady. Já dřímal tisíc let a probudil se včera,
já karavanu zřel, pustými táhla lady, co k zemi skláněla se noci peruť šerá; v tom táhlý zavzněl hvizd... pak houkly pušek rány... a co zde vidíš dnes z té celé karavany?
Jen dítě ubohé, jak vodní lilje bílá, zde leží ssinalá a krvácejíc v skráni, jak dcera králů těch, jež v stínech pohrobila pyramid zamlklost! Jen šakal vyje v pláni,
sup zobák ostří si a o kořist se hlásí, v šer hvězdný bdíme jen my, strážci mrtvé krásy. Mně děsno, po letech že vzbudil jsem se znovu, neb jasně vidím teď, myšlénka Faraonů
vesmírem vítězí, svět roven ku hřbitovu, v svých laurech, trofejích, v svých kletbách, pláči, shonu, až příštích století zas Memnon vzbudí spáče, sup nezahýká víc, ni šakal nezapláče.
Tak v chvíli půlnoční, co tma se ve svět spouští a v lůno věčnosti jak slzy padá čas, dva šeří kolosi mluvili spolu v poušti, pak zívli hlasitě, v sen věků padli zas.
Cookies on Poetry Cove