Náš hoch jak jabloňový květ,
od rána div mu stačí svět
a věru, jest ho plný dům,
až často v neklid sousedům.
A tak to chodí celý den,
kde jaká hračka musí ven,
tu železnice, most se zdvih’,
a tunel udělán jest z knih.
Na řadu přijdou vojáci;
kde jaká skříň, tu zobrací,
pak vystřídá se kruh a míč,
a trubka, koník, hrábě, rýč.
Vše prolez’ již a všady vnik’,
zní všady jeho smích a křik,
vstříc každému jde k schodům až,
všem otvírá jak domu stráž.
Však sotva večer s davem hvězd
se skloní v okno, umdlen jest,
vše z ruček padá bez vlády,
a vázne řeč i nápady.
Jak vesel byl, tak mlkne teď,
víc nedá na nic odpověď,
o léta zdá se starší být,
mdlý, touží jen se přitulit.
Postýlka – meta jediná,
tu často v pláči usíná...
Proč nad ním nejvíc dojat jsem,
když znaven klesá zmožen snem?
Víc dojat v duše hluboku
než dřív, kdy řádil v poskoku,
mně dražší v chvíli zemdlení,
než v děcka jarém bouření?
A pohnut ptám se, čím to, čím?
Ó, v děcku jasný symbol zřím
celého žití v jednom dnu,
taj vidím, který ústí v snu.
Mlád člověk, co vše chtěl a zmoh’!
Leč pozděj zmdlívá jak ten hoch,
vše padá z ruky, mlhavý
svět kolem, nic nás nebaví.
Jen k někomu se přitulit,
to poslední jest ještě cit...
Však dítě, nechci dumou svou
tvou radost kalit nevinnou.
Ta zítra vstane novým dnem.
Já radost mám, že v tobě jsem,
že z tebe mohu čerpat zas
dál k žití sílu, chuť a jas!