Do oken šedé můry bijí
a z kamen plamen šlehá ven,
cos šeptá si Puk s Titanií,
od stropu stíny jdou, se síjí
do oken.
Svět proměnil se v poesii,
v ráj jizba, a to všecko jen,
že víčka děcka snové kryjí.
Jdou po špičkách, se honí, míjí,
a každý z nich jest vyzlacen
tou láskou matky, jež se zpíjí,
sny budoucna – Pst, můry bijí
do oken.