Jest děsné prázdno v nás a kolem nás;
vše dá se říci slovem: Jsme juž syti!
jak maska, již sňal kejklíř, zívá čas
a na cestě nám leží balvan-žití.
My syti jsme juž bohů, syti králů;
když jeden v plesu, jiných sta lká v muce,
toť doby celá morálka a v kalu
tvá modla leží, svatá revoluce!
My syti jsme juž mudrců a snílků,
jich důmysl a nadšení jsou bludy;
toť blýskavice, která trvá chvilku
a při níž chuďas vždy zůstane chudý.
My osedlali blesky, živly, páru
a žebráci jsme stále při tom věčí,
své neštěstí vždy v jiném zříme tvaru,
však rozluštit je – dovedem jen řečí.
Byl blažší Helén, cítil tepnu žití,
byl blažší křesťan, aspoň v nebe věřil,
byl blažší děd náš, mohl aspoň sníti,
ba písní ještě hloub své bídy změřil.
Nám nezbývá než dál se pachtit v shonu,
nevíme po čem, až snad náhodou
to najdem, co jest spásou milionů
a bohem zve se, nebo svobodou!