Děti rostou víc a víc,
zdravých líček, světlých kštic,
samá radost, samý smích,
a my – stárnem vedle nich.
Děti rostou dál a dál.
Ku stromu, kde roste žal,
brzy stačí jejich dlaň,
vráska padne na jich skráň.
Oklamání, starost, blud,
nedůvěra, nevděk, trud,
brzy v jich se vkradou sen...
Jak je před tím chránit jen?
Oč jsme starší vedle nich,
balvan, život, jejž jsi zdvih,
s nímž byl dříve hravý krok,
těžší zdá se v každý rok.
A jich smích a jejich ples
výčitkou ti v duši kles;
vteřin jen je dělí pár
od tůně, kde vír a svár.
Rostou – ale v jejich hlas,
co jsi ztratil, kvete zas,
v nich svůj hrad i celu máš,
štěstí jich je tvoje stráž.
Děti rostou víc a víc...
Nám sníh padá v zbytky kštic,
ale v jejich radost, smích
duše mládnou vedle nich.