Vlahý večer k zemi pad’, v červenci jak bývá, lehká pára stoupá z lad, pod strání se stmívá;
večerní zvon mezi lesy sledním echem dozněl kdesi a v šum stromů splývá. Divný hlahol z daleka
stlumen sem se nese, slouchá stráň i paseka i strom každý v lese, ruch kol hlučí po silnici,
slyš, v to hlasy zpívající v jásotu a v plese! Naslouchám a v dálku zřím. To jsou hlasy dětí!
Strom, jenž rád by si již zdřím’, opět kývnul snětí. Blíž a blíž ten ruch se valí, zřím již první vozy v dáli
v prachu husté změti. Již jsou tady! Kolem kol ověnčené chvojí, vesele zní rachot kol,
s kterým zpěv se pojí. Děti pějí, šátky vlají, koňům v hřivách stužky hrají přes uši až k voji.
Sedí učitel a kněz vzadu v košatině, matky, šátků pestrá směs, drží děti v klíně
a vše svorně zpívá, jásá. Tak se vrací dětská chasa rodné ku dědině. Dojat krok se zastaví,
zrak za nimi letí... Bože, domů z výstavy jedou naše děti! Znikly bleskem – prach se valí,
ale dlouho slyším z dáli výskat je a pěti! V duších jejich čet’ bych rád, jak tu kolem jely.
Z prostých domků, samot, chat poprv dnes v svět zřely. Hrdě mohou hlavu vznésti; může vítat naše štěstí
srdcí jich tluk vřelý. Velkou zřely minulost bohatýrských dědů, otců práci, zlatý most,
po němž půjdou k předu; všecko, co dnes zpola tuší, bude zráti v jejich duši. než nám půjdou v sledu.
Dávno budem v hrobě prach s rodnou spjati hrudou a ty děti – nechť jen v snách – vzpomínat přec budou;
pevnou rukou ony jednou starý prapor po nás zvednou s barvou bílou, rudou. Ponesou jej v dešti střel
ve blesku a hromu, budou muži volných čel, z výstavy jež domů nyní jedou slavnou poutí,
jichž zpěv nechce utichnouti ve korunách stromů!
Cookies on Poetry Cove