Mé děti denně jedno za druhým
jdou večer, aby dobrou noc mi daly.
Tu vázne péro, umlkává rým,
tu jasně zřím,
můj celý veliký svět jak jest malý!
Ta nejstarší má „Marta pečlivá“
jde vážně, v modrém oku jakous dumu,
žert nový sotva Evča ukrývá
půl stydlivá,
půl čtveračivá ve svém nerozumu.
A naposled se hoch můj šourá sem
tak naivně, pln jistoty a klidu...
Nač, Bože, víc chtít býti titanem,
kde život snem,
v němž denně svoji uspáváme bídu?
Jdou děti spat a jejich polibek
na čelo, ústa tak podivně hřeje,
na sprchlý trs jak slét’ by motýlek...
ve větru vztek –
A náhle mír... Co se to jenom děje?