Ve vás, děti zlatovlasé,
pod mým oknem na pažitu
hlučně jež se v každém čase
proháníte, usmívá se
vlasti jitro v novém svitu.
Veselé vždy a vždy svěží
jste jak rosný kvítek z rána,
na kterém dech noci leží,
korunka však zlatem tkána
sluncem jest již zulíbána.
Sluncem nové doby příští,
jež nám kyne velkou zoří,
po tom dlouhém českém hoři,
v srdečkách vám jež se blyští
a nám nové jaro stvoří.
Děti drahé, děti zlaté!
Všeho, co je zapotřebí,
člověk by zde žil jak v nebi,
vše to v míře vrchovaté
ještě dnes, vy děti, máte!
Máte jaré, čilé zdraví,
hry a písně dovádivé,
stálou veselost, žert hravý,
vírou plá vám oko snivé,
které „měj mne rád!“ k nám praví.
Maličkost vám k štěstí stačí,
motýl v stráni a květ v lese,
strom, jenž zralý plod vám střese,
ba, když pochmurná noc kvačí,
pohádky vám v klínu nese.
Pospěšte si, drahé děti,
běhat, hráti, smát se, pěti,
sám čas chvíli se vás bojí,
pro nás bleskem, střelou letí,
na váš úsměv, zdá se, stojí.
Pospěšte si, než v své víry
on vás strhne, bouřná řeka;
s vašich očí ať k nám stéká
láska s kouzlem velké víry,
naděj, jež se nepoleká.
Pospěšte si – život čeká.