Na psacím stolku mezi bibeloty
mám lebku malou, se cenící,
dvě oči černé jako dvě noty
jsou podtržené zubů sanicí;
dva ostré zuby ční
a lebka sní a sní,
zřím na ni v klidu večerní prázdně,
zřím na ni v bouři, okna když srázně
se zimní chvějí vichřicí.
Vím, budu jednou takovou též lebkou,
kams do prázdna, do tmy se cenící,
mě láska nevezme víc v dlaň svou hebkou,
kams hozen budu v kout a temnici.
Co vášeň pak i cit?
Má lebka bude snít,
jak tato z bambusu zde vyřezaná,
mé oči noty, každá podtrhaná,
však rozdíl – moje láskou toužící.