Jako v slzách oči její
v mlze zhasly hvězdy boží,
a zase svou těžkou hlavu
žalem svadlou klade k loži.
Žádný sen však nepřilétá,
by jí horké schladil čelo,
a v komůrce plné vzdechů,
jak tam šero, neveselo!
Hustý dešť jí v okna bije,
hučí, vzdychá, pláče, šumí,
zdaž těm hlasům žalujícím
jako druhdy porozumí?
A ty kapky deště v pádu
jako dřív se proplítají,
bdící dívce v trapném tichu
smutné zvěsti šepotají:
„My jsme sestry těch krůpějí,
které padnou z kněze ruky,
až tvé srdce i s tvou láskou
zdrtí bol a zdrtí muky.
Nad tvým rovem opuštěným
jenom my se pomodlíme,
sladce se to na rtu hocha,
sladčeji však v hrobě dříme.“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak tichý hlas svědomí
v dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky – poušť je sírá,
padlé sněhy – líčko její,
neboj se, tím mrtvým srdcem
vzdechy více nezachvějí.
Hvězdy si to vypravují,
borek již to šumí stráním,
v nebi pláčou andělové
nad nešťastným milováním.