Což to leto krátké bylo!
a ten podzim konce nemá;
dřív mé srdce jedna píseň –
teď má ústa sírá, němá.
Holé křoví – smutné křoví,
proč si zkvetlo nad potokem!
stalo se to s jeho vodou
jak s mým modrým, jasným okem.
Sněhy v potok – slzy v oko,
pro svůj bol kde najdu místa?
a ten jasan hrdošumný
dřevo své mi k rakvi chystá.
Místo ptactva podél splavu
vlny v běhu zní a hynou –
a mně zdá se, hoch můj drahý
že miluje jinde jinou.
Nad kapličkou na podlesí
smutně větve javor shýbá –
a mně zdá se, že můj milý
jinde jiná ústa líbá.
A ten vítr po strništi
jak sklamané srdce kvílí,
za ním v dálku poletuje
strhaný můj věnec bílý.
Smutná jeseň! – dobrý bože,
za té lásky hořkou zradu,
za ty slzy, za ty vzdechy
co mi podáš za náhradu?
A co dáš mi za náhradu,
nevěrný ty drahý hochu? –
Nízký hrobek na hřbitově,
na něm černé hlíny trochu.