Nad údolím tajné šero,
v tajném šeru hvězdy boží,
štěstím lásky unavena
hlava její klesla k loži.
A již snové přiletují,
nejdřív se jich kouzlům zdrahá,
ale každý plný vůně,
plný tepla, plný blaha.
A přes hvězdy rozvlnil se
jako závoj mráček bílý,
a v jalovci pod okénkem
plný touhy větřík kvílí.
A s oblohy roztoužené
deštík jarní k zemi splývá...
slyš, v tom šumu a v tom šeptu
jaká hudba čarotklivá!
Slyš, jak deštné kapky v pádu
vzdychnou a se proplítají,
spící dívce v sladké snění,
poslyš jen, co šepotají:
„My jsme sestry těch krůpějí,
které v nově zkvětlém máji
z rukou kněze při oltáři
štěstí tvoje požehnají.
A na srdci hocha tvého –
ó jak se to sladce dříme!
jak ti bude, drahé dítě,
až tě v spánek zkonejšíme!“
A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak hudba sladkozvuká
dál svou pověst šepotají.
Srdce dívky v jednom květu,
líčko její samá záře,
sní snad, kterak s drahým hochem
ubírá se od oltáře.