Mé duše denník protivná je kniha.
Proč, kdo mne nutí denně do ní psát?
Na bedrách mojich leží věků tíha,
a já jsem znaven tak, že šel bych spat.
Ať v oblacích se váha soudu zdvihá,
já doved’ vždy být štěstí svého kat;
vše poklady svět vždy moh’ bráti rád
mé duše.
Zda zbude po mně jediná jen rýha?
Já do každé své símě rád vždy klad’,
co tenkým paprskem se dneška míhá,
to bude zítra velký vodopád,
to bude triumf, lásky ples i sad
mé duše!