Den po dni snuje šerou svoji přízi,
v ní pravdy málo, mnoho komedie,
co srdce zvonu – času, všemu bije.
Jak obrazy snů, co ti drahé, mizí!
Jen co jsi zavřel v srdce, velké, ryzí –
pták raněný to, marná utopie –
jest zapomněná z mládí melodie,
jest dobra klas, jejž věčnosti žnec sklízí.
Den po dni prchá. Stárneš. Vous i vlasy
to denně praví v zrcadle ti hlasně.
Kdys nad tím zamyšlen měl’s vlhké řasy.
Pak chytal’s vzdech ten v sloky chmurné básně,
teď mlčíš již – a přijde čas a letí,
i toto kdy si budeš záviděti.