Den bez tebe, zda v skutku je to den?
To pološero jen a tucha dne.
Jak ve snu všecko mihne se a hne,
nechť v davu kráčíš, vždy jsi samoten,
a vše je zdání, přelud snu, jen sen.
Co v duchu zraje, co se k světlu pne
zpět padá, pouhé domněnky jsouc plen;
jen bolí, bodá všecko, trudí, žhne
v den bez tebe.
Jdu slepý, hluchý, kdosi volá mne,
já nerozeznám, byl to smích či sten,
byl orla skřek to nebo vytí fen,
mně jedno, na vše odpovídá „ne!“
den bez tebe.